Hledání Krakonoše
Hledání Krakonoše 31.10.2009
Je sobota sedm hodin ráno a naší hájovnou se rozléhá pískot několika budíků. Čeká nás velký den a nechceme z něj promarnit ani minutku. Tedy když v půl osmé parkuje Marek před hájovnou svou AfricuTwin, jsme - Cibus, Vojta i já – v plné polní. Kluci mají své LCosmy už od včerejška v dodávce, takže do druhé dodávky hodíme Grace a Afriku a jedem. Před sebou máme hodinový přejezd na „místo startu“, kde nás bude čekat náš vůdce Charlie (LC4 enduro) a kam mají po ose dorazit ještě blázni Roman a Tchert, oba na LC8 Adventure. Blázni proto, že s každým metrem, který nastoupáme do podhůří, se stává tráva kolem silnice bělejší a bělejší a teplota venku nepříjemně připomíná zimu.
Na pumpě už na nás Charlie čeká, usměvavý jako vždy, mínus tři stupně ho vůbec nevzrušují a jen co složíme všechny motorky z aut, hned okukuje naše obutí. Nad Markovou podrápanou Mitas C02 se jen trochu ušklíbne, zatímco u TKC a Scorpionů Vojty a Cibuse si zádumčivě a podezřele dlouho mne bradu :-)). Po chvíli přijíždí Roman, šťastný, že jízdu 120km tak brzy ráno v té zimě přežil. Nepřežila ovšem jeho Mitas EF07, jejíž primární určení opravdu není dálnice a rychlost 160Km/h :-))). Na zánovní pneumatice zbyly pouze dvě prořídlé řady bočních špuntů, zbytek je ohoblován až na plátno.
Aspoň se Tchert, jenž právě dorazil – zmrzlý jak ratlík – nebude cítit tak osamoceně na svých polosilničních Mitas E07 :-).
Kostelní zvon odbíjí desátou, když se v počtu 7 kousků v čele s Charliem vydáváme za dobrodružstvím. Nejedeme snad ani kilometr po asfaltu a Charlie v plné rychlosti zahýbá na podmáčenou louku a mizí v lese. Snažím se ho držet, ale už z minula vím, že tenhle pokus může vyjít jedině v případě, že bude mít obě kola prázdné a ještě do čtverečku :-)). Po několika stech metrech promočených a klouzavých lesních cest, při kterých objíždíme čerstvými pasekami pár spadlých stromů a „nováčci“ v naší skupině začínají tušit, o co dnes půjde,
jde zezadu hláška, že Tchert vzdal. Že to na těch gumách prostě nedá. Škoda, mohli jsme se aspoň rozloučit. No ale co už. Pokračujeme dál, objíždíme další spadlý smrk a z mé ledvinky se ozývá vytrvalé vyzvánění mobilu.
Nemám náladu na hovory, ale přece jen mně zajímá, kdo mě tak urputně shání. Tchert. Aha, asi chce říct, že jede domů.
„Ahoj Tcherte, už to víme, je to škoda“
„no.... víš....“
„V pohodě, my to chápeme, to se na těch gumách fakt nedá“
„ale to jo, no. jenže já ..... (hlas zaniká v těžkém dýchání)
„co se děje, stalo se Ti něco?!
„no já jsem hned na té louce upad a než jsem to zvedl, tak jste mi ujeli a já teď nevím, kam mám jet“.
„Ježišmarjá tady šla zpráva, že jsi to vzdal!!“
„Neeee, nic jsem nevzdal, jen jsem spadl....“
„Vydrž na místě, Charlie jede pro Tebe“
Tohle byl hodně nepříjemný omyl, několikrát jsem se potom Tchertovi omluvila a doufám, že se na nás už nezlobí :-).
Sjeli jsme kořenový sjezd, u silnice počkali na Charlieho s Tchertem a pokračovali dál společně s tím, že Marek pojede jako poslední, aby se už nikdo neztratil (nakonec se stejně ztratil – Marek :-)) ).
Před několikanásobným průjezdem potoka vyrážím dopředu, abych kluky nafilmovala, což se mi málem stalo osudným, když při výjezdu na břeh Romanovi ustřelilo přední kolo a šmejklo to s ním do místa, kde jsem filmovala naivně si myslíc, že jsem v bezpečí :-)).
Ale na druhou stranu, být přejetá nádhernou LC8 R, to by zase nebyla tak špatná smrt :-). Naštěstí Roman svůj nečekaný manévr zvládnul a všichni čtyři (Roman, já, motorka i foťák) jsme přežili bez úhony :-). Potok nijak zvlášť nikoho nepotrápil, stejně jako výživná bahnitá cesta za ním.
Po krátkém výjezdu jsme se zasekali u skládky klád.
Potíž byla v tom, že lesáci pod klády položili tenčí stromky šikmo cestou, které nám braly přední kola, zadní kola, síly i morálku :-).
Z hesla „přeskoč, přelez, jenom nepodlez“ jsme si vybrali slovo „přelez“ a lezli jsme přes ty klacky jako invalidi :-). Pomoct potřebovali všichni. Kromě Charlieho, který přes problémový úsek převezl Tchertovu motorku s takovou bravurou (i když to z fotek tak nevypadá), že jsme všichni měli nutkání vrátit řidičák :-)).
Rychlost našeho pohybu vpřed vyjádřená v km/h by musela být označená záporným znaménkem, tak ji zde raději ani nebudu uvádět :-)).
Pár dalších kilometrů jsme si odpočali na rychlých šotolinách, kde jsme sice ulevili všem svalům (i těm, co umí střihnout dvojku drát :-)) ), na druhou stranu jsme během chvíle docela prochladli, zvlášť přes rukavice. Ale bylo nám jasné, že se brzy zase zahřejeme :-). Nečekané problémy nastaly na podmáčených loukách. Svažité louky předělovalo několik remízků, které od lesa oddělovala úzká pěšina. Tedy - za sucha pěšina, nyní bahnina. Kluci na horších gumách prakticky neměli šanci se těch vždy zhruba deset metrů prokousat a raději zvolili průjezd remízkem.
V každém se našla skulinka, kudy se dalo s trochou dobré vůle prodrat na druhou stranu, chtělo to jen přikrčit se za plexi a držet plyn :-)). Podle hesla: kde je vůle, je i cesta :-).
Další výjezd, známý jako „rokle“, účastníky našeho zájezdu pěkně potrápil. Kdyby nebyla kamenitá pěšina zaříznutá ve svahu, nepůsobila by takové potíže. Ale představa, že člověk neudrží zmítajících se dvě stě kilo železa na cestě a svalí se dolů do rokle, udělala své. Cibus s Vojtou se za pomocí Charlieho vystrkali nahoru, Roman se vysápal sám,Tchert vzdal po pěti metrech a Marek se k němu připojil.
Takže Charlie s klukama objel výjezd snazší cestou ( až teď mi dochází, že ten neřád určitě zná u všech „zajímavých“ míst snazší cestu, ale neřekne ji :-) ), my, co už jsme byli nahoře, jsme pokračovali dále s tím, že se sejdeme na benzinové pumpě. Jako bychom to měli vypočítané, na křižovatce polních cest jsme se sjeli tak dokonale, že jsme se způsobně zařadili zase na svá místa a na pumpu jsme dorazili společně. Dali jsme si jen kafe a bagetu, a jelikož už bylo něco po druhé hodině, byl nejvyšší čas namířit si to zpět k autům. Trochu nás zdržel pouze zabloudivší Marek, kterýžto se kdesi opozdil a dobloudil až na rozhlednu Kozákov, odkud nám volal, že sice vůbec neví kde je, zato že tam jsou všechny stromy obalené jinovatkou a ať ho odtamtud urychleně dostaneme pryč, což se Charliemu po telefonu na druhý pokus podařilo :-). Tchert byl ztracením Marka zcela konsternován a prohlásil, že se mu stalo poprvé, aby v terénu někomu ujel :-)). Jel s námi pak ještě kousek a poté se odpojil, protože spěchal domů. Dobře udělal :-).
Charlie se na mně obrátil s dotazem, že jestli chceme jet nejpřímější cestou k autům, čeká nás jeden výjezd.... ale když se nám nebude líbit, tak se to dá objet. Nato Charlie zahnul do tunýlku pod tratí , na jehož konci mi náhle zmizel doslova nad hlavou. Jela jsem za ním hodně blízko a to bylo moje obrovské štěstí. V tom fofru totiž srdce vydalo ten jediný správný rozkaz „NEMYSLI“ a mozek ho poslechl. Takže jak jsem se dokázala vyškrábat nad tunýlek, to nevím. Každopádně nahoře se na mně udiveně otočil Charlie s pusou od ucha k uchu, neboť slyšel, jak se bláznivě řehtám. Adrenalin nějak ven jít musí :-). Rychle jsme odstavili motorky a šli se podívat, co se děje dole, protože tohle pro velké motorky bylo přece jen krapet větší sousto.
Roman zrovna sbíral svoji motorku ze země a chystal se na druhý pokus. Později správně určil hlavní příčinu svého neúspěchu - moc přemýšlel, jestli to dá nebo nedá ;-). Napodruhé si najel, aby byl při rozjezdu téměř v rovině s pěšinou a nebýt kusu prkna, který ve třech čtvrtinách výjezdu vyhrábl, dal by ho celý a sám. Takhle ho museli kluci trochu strčit.
Vrátil se pěšky k nám a naivně pronesl větu: „Lidi, já jsem tak šťastnej, že jsem nahoře“. Pohlédla jsem dolů na ty tři váhající a povídám mu jízlivě „Jsi si tím jistej?“ :-))). Výjezd pak dal už jen Marek a i to stálo trochu hecování.
Cibusovi a Vojtovi se zdál výjezd kolem kamenné zídky příliš nebezpečný a proti tomu nikdo nemůže říct půl slova. Takže Roman po mně hodil nevraživým pohledem, druhý pohled vrhl na červenou skluzavku a pomalu se šplhal ke své motorce, aby ji zase svezl dolů :-))).
Jojo, ze mě hovořily zkušenosti :-)).
Čas už se opravdu hodně nachýlil, Charlie zvýšil už tak vysoké tempo a prosbu „přímým směrem k autu“ vzal doslova. Naštěstí dřív, než se spustil ze srázu mezi stromy, dal klukům na vybranou – buďto tento přímý směr, nebo oklika. Takže oklika :-)). To jsme ovšem netušili, co si pro nás na závěr Charlie připravil. Ve čtyři hodiny, když už v lese bylo opravdu hodně šero, jsme přejeli brod a zůstali stát pod kopcem v lese, kde to vypadalo jako v pohádce Pyšná princezna – stačilo jen vybrat si kládu a pustit se na ní dolů :-). Charlie mi ukázal, kterou stopou to jezdí on a že prý mám jet nahoru a filmovat. Kličkovaly jsme mezi kládama a prokousaly jsme se až nahoru, takže ti dole byli v pytli, neboť naděje, že to nedám a tudíž se tenhle výjezd objede, padla :-)). Kluci se tvářili všelijak, ale moje ujištění, že to máme k autu už jen 8,43Km, je uklidnilo a dodalo jim z tajných zásob ještě něco sil. Fakt, že to k cíli máme devět kilometrů už asi hodinu, jsem z taktických důvodů zamlčela :-)).
S novou energií jsme společně odklidili několik klád v místě, kudy se chtěli pokusit svah zdolat, protože moje stopa nebyla pro jejich obutí moc vhodná. Za mnou se pokusil jet stejnou stopou jen Roman, ale dvakrát skončil po baletění na kořenech u stejného smrku.
Napotřetí zvolil úplně jinou cestu a vyjel nahoru jak výtahem. Čímž Marka čekajícího ještě před brodem (tohle nedají a proč si máchat nohy zbytečně :-)) ), dokonale rozladil :-).
Stejnou cestou jako Roman vyjeli nahoru všichni tři a na louce nad lesem jsem poprvé požádala Charlieho, abychom v téhle tmě už jeli raději opravdu po silnici. Na to zakroutil hlavou a se slovy „tady žádná silnice není“ opět zmizel v lese. Roman byl naštěstí přitom, když jsem ráno říkala, že díky plexi před světlem potmě nic nevidím a gentlemansky jel těsně za mnou a kousek bokem tak, že mi nahrazoval moje světla. Hodnej kluk. Vzdálenost k cíli se scvrkla na pět kilometrů a podruhé jsem pronesla žádost jet už jen po silnici. Mé žádosti bylo záhy vyhověno, když jsme konečně najeli na asfalt. Ovšem jak rychle jsme na něj najeli, tak rychle jsme z něj zase sjeli a Charlieho poskakující zadní světlo se mihotalo kdesi uprostřed pole. Smířila jsem se s tím, že Charlie nerozumí slovu „silnice“ a následovala ho. Fakt je, že nás už za úplné tmy vyvedl pár desítek metrů od benzínové pumpy, kde jsme měli zaparkovaná auta.
Všichni jsme si oddechli. Byli
jsme živí, zdraví, motorky byly také v pořádku a téměř nepoškozené (když
nepočítáme Romanovo zrcátko, ale aspoň ví, že takové zbytečnosti se nechávají
doma :-)) ). Tuším, že to byl Cibus, kdo celý den shrnul jedinou větou "Přátelé, jsem rád, že jsem to přežil".
Obrovský dík patří Charliemu, jež nás celých 7 hodin a 83 kilometrů vedl s naprostou jistotou člověka, který ve svém kraji zná každý kámen a který nejen, že vybíral terény akorát pro nás, ale nijak se neošíval, že na nás na každé křižovatce čeká, že nás pořád odněkud tahá, přenáší a zvedá :-).
Takže Charlie – za všechny – DÍK!
Video ke stažení z Edisku (pozor, velikost 130MB) je zde
Komentáře
Přehled komentářů
Parádní vyjížďka podle fotek,....a pěkně popsané!Hned bych se přidal.
Charlie díky...
(mařena, 6. 11. 2009 17:36)Krásná vyjížďka,pro mě teda až když se odpojil Tchert :-))Nechápal jsem co kluci projeli na sjetejch gumách....já měl co dělat na sjetý C-02 a treleborg už má taky přez 5tis.km za sebou.Díky Lence za organizaci a Charliemu za perfektní trasu!
...ach jo, ....to muselo být hezký
(Kloss, 4. 11. 2009 15:59)
se zmazat..a zmrzat.....díky popisu naprosto živá představa, která mi (a jistě i mnohému pozornému čtenáři tohoto nepravidelného periodika) mnohé připomíná - třeba cestu z Prostějova do Jevíčka viz.:..."Když se potřetí během hodiny Jarax zeptá, jak daleko to ještě máme a potřetí je mu odpovězeno, že deset kilometrů, kouká poměrně nevěřícně :-)). Když i po další půlhodině GPS ukazuje stále 9.76 Km k cíli, obrací se na mně Ferda s tím, že to raději už nikomu říkat nebudeme :-))."
Stalo to za to :-)
(Tchert, 2. 11. 2009 8:32)Kdyz to tak ctu, tak jsem skutecne rad, ze jsem se od vas vcas odpojil:-) A samozrejme se taky pripojuju s diky k Charliemu a hlavne Markovi, ktery jel celou dobu za mnou veeelmi pomalou rychlosti... Dokonce si myslim, ze na motorce samou nudou usnul, a proto se ztratil. I kdyz to pak na pumpe svadel na povoleny vak na sedle :-)
Hledání Krakonoše? Proč ne?
(Charlie, 1. 11. 2009 18:52)Ahoj Lenko. Při čtení tvého článku jsem se dobře bavil. Dost možná, že zážitky vstřebané, záhodno dáti do textové podoby co možná nejdříve. Snad se podaří alespoň některým čtenářům z části nasáti pocitů, jenž jsme my zúčastnění zakoušely na vlastní kůži. Moc pěkně napsáno.
Charlie je Bůh
(Fanoš, 1. 11. 2009 18:48)No ty voe ještě,že jsem nemohl jet bo bych ho asi někde uškrtil Blázna :-))))))).Moc pěkný.
Ať žije off-road.
(Matess727, 9. 11. 2009 23:03)