Klasika a Grace

Po ujetí 10m mi je jasné, že je něco špatně. To něco je poloprázdné zadní kolo. Takže krokem do Radostína na pumpu, vyndat haltrem procvaklou duši, dát novou, nafoukat a konečně můžeme vyrazit vstříc parnému srpnovému enduro dni :-)

Hajný v čele, já za ním, za mnou Doctor, pak Mates, Tom, Robin a letku uzavírá Oťásek. Všichni máme ostře obuto, jen Robin jede na E07. Po chvíli se k nám přidává ještě jedno ztracené TTR a vydrží to s náma hrochama až do konce :-)

Na prvních pár polích se jen oťukáváme, ale postupem času zrychlujeme. Tu je pole hrubě podmítnuto a přejet se dá jen s pevně zaťatýmy zuby, jinde je krásně uvláčeno, někde je hluboké že se do něj boříme jak do písku, jinde je pevné jak skála, někde narazíme na strniště, onde na jetelinku. Zkrátka všechno, co hrdlo ráčí :-)

Všichni s otevřenou pusou koukáme, jak - sice se zpožděním, ale pořád a furt - s námi drží krok Oťásek. Kolikrát to pro něj musí být hodně nepříjemné, tam kde my upalujeme na trojku, on se kouše na jedničku a snaží se z Matýska nevytřepat duši. Čirou náhodou objevujeme brodík známý již z nulté EV, leč nyní se o něm jako o brodu ani vyjadřovat nebudu, protože ta stružka co v něm teče, ani nestojí za řeč. Zato jsme si spravili chuť na výjezdu meze za ním, někteří neodolali a dávají si ji víckrát, nahoru a dolů, nahoru a dolů :-). Já nemůžu chybět :-)).

Kde pole končí, noříme se do lesa a ani tady naše radost z jízdy nekončí. Daří se nacházet dlouhé široké dálnice stejně jako turistické značky vedené po úzkých pěšinkách, kde je člověk rád, že se mezi stromy vůbec řídítky vejde :-). Spojka v pernamenci a ventilátor naplno :-)

Na jeden takový strom bohužel doplatil Oťásek. Při úhybném manévru došlápl do díry a opřel se o smrk tak nešťastně, že si polámal plexi a pochroumal mlhovku :-(. Ale to by nebyl Oťas, aby se z takové prkotiny střílelo :-)). Takto nově "vytuněn" pokračuje s neskomírajícím úsměvem s námi dále :-).

Před námi se rozprostírá od obzoru k obzoru táhnoucí se uvláčené pole. Hajný nasazuje hodně svižné tempo a mizí nám v prachu. Vybočuju tedy více doleva mimo prach a vidím Hajného pár desítek metrů přede mnou.... Hajný je pár desítek metrů přede mnou...... kdyby se neotočil.... kdyby netušil..... pole je dlouhý.... les je ještě daleko.... JDEME PO NĚM, GRAYCE!!! :-)). Trojka řve v otáčkách, tak kopnout za čtyři a plný plyn. Les je ještě pořád hodně daleko, zato Hajný se krapet přiblížil. Dobrá..... za pět a zase plnej co to jde. Pořád ještě netuší, že ho stíháme. Ale ne, kruci ještě ne, potřebuju ještě kousek. Ale už to nejde, les se přiblížil nečekaně rychle. Hajný na jeho prahu zastavuje a když téměř s úlekem sleduje, jak dvě vteřiny po něm vedle něho zastavuju já, jen tak na půl úst prohodí "Aby sis to zápěstí nevykroutila" :-))). Těsně po mně dojíždí Doctor, je to prostě magor jak má být :-)))

Po několika stech metrech kolonu zastavuje prosebné troubení - Doctorovi se namotal dres na rozetu :-)) Svlékl si ho a přivázal na nosič. Asi špatně :-)). Zatímco Doctor doluje dresík z řetězovky, my si dáváme oraz a bavíme se na jeho účet :-)). Jak jinak :-)).

Po obědě v Polné pokračujeme v krasojízdě dále za Hajnýho křivým nosem :-). Nevím jak to dělá, ale jím "nalezená" cesta nikdy nekončí. Ale asi je to tím, že tu cestu, po které za ním jedeme, sám vytváří :-)). Těch meziček a vysokých kolmých mezí, které jsme za ním vyskočili, přestože by nás samotné nikdy nenapadlo na to ni pomyslet! Těch příkopů, které jsme projeli bez zaváhání. Těch svahů, do kterých jsme se škrábali nebo ze kterých jsme se spouštěli, aniž bychom měli sebemenší pochybnost. Cestu jsme tam chtěli vidět, tak jsme ji viděli :-)

Stále jen vpřed, ať už se nám pod kola postaví cokoli.

Snad jen jedinkrát i Hajný zaváhal a předal žezlo průzkumníka o dům dál :-)) To když jsme se prodírali nízkým smrčím kolem dálnice a objevili tunýlek vedoucí pod ní. Je naplněný bahnem, ale ne zas tak hlubokým, aby se jím nedalo projet.

TTR jako nejlehčí stroj tedy krčí rameny a pouští se na druhou stranu jako dobrovolně nedobrovolný průzkumník :-)).

Zhruba do půlky to jde dobře. Relativně dobře. Pomaličku, ale pořád se kouše vpřed. Za půlkou už je řevu motoru daleko více než ujetých metrů a na poslední třetinu už je zapotřebí další lidskou sílu. Hajnej se vydává bahnem na pomoc. Vidíme a slyšíme, jak se jeho boty až téměř po okraj noří do smradlavé a lepivé břečky a je vidět, že má co dělat, aby pokaždé vytáhl s nohou i botu :-).

Chvíli sledujeme zápolení dvou mužů a jednoho stroje a je nám jasné, že ještě minimálně jeden bude muset k nim. Nerozmýšlím se a nořím se do bahna. Pevné krosové boty má už jen Oťásek, takže i on vyráží na záchrannou výpravu. Je to hnus velebnosti. Musím se přidržovat oblé stěny, abych nesklouzla doprostřed, kde je bahna nejvíc. Čím blíže východu, tím je bahno hlubší a hlubší, na konci už mi dosahuje téměř až po okraj bot. Společnými silami se nám daří konečně vyrvat TTR z blátivých spárů na pevnou zem.

Jsme všichni špinaví a smradlaví tak, že se nám obrací žaludek. Utíkáme k rybníku, jehož výpustí jsme se sem vlastně dostali, a myjeme boty v zelené vodě. Lepší zelená voda, než tlející bahno. Díky impregnaci silikonem moje botky zůstaly suché a mě provází pocit naprostého bezpečí :-)) Zpátky odmítáme jít stejnou cestou, takže šlapeme podél dálnice celých 100 metrů - slovy JEDNO STO METRŮ - k nejbližšímu mostu. Když tohle zjistil majitel TTR, málem nás umlátil :-)). Ale ovládl se a navíc mně vzal na tandem a dovezl k ostatním :-).

Hrdinou dalších okamžiků se stala vybetonovaná strouha uprostřed louky. Všech sedm nás před tou strouhou zastavilo a po obhlédnutí situace provedlo vpravo vbok a podél rákosí hledalo místo vhodné k přejetí. Ne tak Oťásek. Nikdo neví jak se mu to povedlo, fakt je ten, že se nad našimi hlavami opět neslo troubení a když jsme se ohlídli, stěží jsme věřili vlastním očím: z GSa jsme viděli sotva zrcátka :-)).

Spokojeně si odpočívalo ve strouze a my všichni jsme jen stáli a koukali, co teď. No co, ven to nevyrveme, takže Oťas musí do sedla a pokračovat strouhou až na konec louky, kde snad bude možné z ní vyjet ven. Naštěstí se dobrá věc podařila a celý zpocený Oťásek (beton a rákosí prý tvoří nevšedně klouzající sloučeninu) vytáhl GSo opět na světlo boží :-)).

Zde je zachycen při překonávání strouhy Robin :-).

Při výjezdu jedné chutné meze, vysoké jak dvoupatrový dům, se záměr nepovedl chudákovi Robinovi. Zbýval mu snad pouhý metr, když ho zradily jeho E07. Odložil těsně před vrcholem. A aby toho nebylo málo, Cagiva se rozhodla, že nebude startovat. Naštěstí se pak přece jen dala ukecat, ale trvalo jí to.

Následoval výjezd další mezičky mezi stromy, jež se málem stal osudným zase mně :-)). Jedna větev mně chytla za rukáv a stáhla na levou stranu, takže jsem na pole doskočila asi v takové poloze, jako když se kovboj při divoké přestřelce kryje za bok svého koně :-)). Ale rozhodla jsem se bojovat, takže jsem držela plyn a za jízdy se soukala zpět do sedla. Přitom se řehtala na celé kolo :-)) Když jsem se konečně zase srovnala a vrátila se zpět k ostatním, Hajný tam jen stál, kroutil hlavou a čekal jaké další cirkusové číslo předvedu :-))

Abychom se nenudili, zařadil vedoucí výpravy do programu další výjezd v lese, natvrdo porostem a stylem: hledej si cestu jak umíš :-)).

Uměli jsme všichni, jen Doctora stáhly na zem ostružiny (bacha na ně, jsou fakt zákeřný :-)) ) a Oťásek se chvíli hrabal na jednom hrbku. Matýsek opět poslušně šlapal pěšky a řekla bych, že ráno sotva tušila, kolik kilometrů se může nachodit při projížďce na motorce. :-))

To co následovalo potom, bylo Hajnýho vrcholné číslo. Zavedl nás do tak hustého a nízkého smrčí v poměrně slušném stoupání, že když jsem se prodírala zpět abych vyfotila Oťáska, musela jsem jít po čtyřech a nevěřila jsem, že jsme tudy právě protlačili naše mastodonty.

Každou chvíli jsem se zahrabávala na kořenech a v hrabance, furt mi to chcípalo, větve mně držely a nechtěly pustit. Prostě lahůdka. Ale projeli jsme všichni a bez ztráty kytičky :-)

Poté jsme se odměnili jedním epesním výjezdem :-)). Doctor z něj byl tak unešen, že kdybychom ho nezastavili, jezdí tam nahoru a dolů snad ještě teď :-)).

Ke konci už byla pěšinka značně rozhrabaná, začala vyhazovat do trávy a úspěšné zakončení výjezdu byla více méně sázka do loterie. Buď to vyjde, nebo ne. Nevyšlo to jen Oťáskovi. Na první pokus. Druhý už dal s přehledem :-).

Diváky stojící nahoře málem sejmul kolejí rozhozený Mates, takže se diváci pro jistotu přesunuli na druhou stranu výjezdu, kde jim zase málem skočil do úsměvu Doctor :-)). Raději jsme tedy opustili tohle hřiště a pokračovali dále.

Už z dálky jsem registrovala změnu porostu louky a bylo mi jasné, že nás čeká bahýnko. A taky že jo. Když jsem viděla, co od zadního kola Hajnýho Afriky odletuje, jen jsem zatla zuby a přidala plyn. Bahno a tráva od nás jen lítala, ale bez zaváhání jsme se prokousaly na pevnou půdu. Ne tak Doctor. A ne tak Mates :-)) Zahrabali svoje oře až po osy a nevěřili byste, jaká to byla legrace :-)).

Až jsme se dosmáli a dofotili, vysvobodili jsme Pegaso a Afriku z mazlavého sevření a nastalo další focení, aby měli kluci konečně nějaké akční fotky a konečně měli co dát na plochu svých pracovních počítačů :-))) Poté bylo zaveleno k návratu do kempu, neboť ve vesnici právě odbíjela šestá a my jsme nechtěli přijít o slíbené prasátko na rožni :-)). Moje GPS ukázala směr a Hajný ho držel jak tažnej pták. Jeli jsme několik kilometrů naprosto přesně přímo za šipkou.
Netrvalo dlouho a i na mistra Hajného došlo :-)). Při výjezdu jedné naprosto nevinně vypadající meze trefil takový menší balvánek :-). Přední kolo ho přeskočilo a šusplech se na něm uvelebil. Nikdo z nás nechápal, jak to že to Hajnej ustál, ale ustál a stojíc v trávě koukal na Afu jak se kýve na balvanu vysoko nad námi :-))

My ostatní jsme vyhoupli mezičku kousek vedle a také byli nemile překvapeni - pro změnu tím, že doskakujeme rovnou do brambor nařádkovaných naštorc našemu pohybu :-)). Příjemná věc, opravdu :-)) Naštěstí se jednalo o políčko nějakého malozemědělce, takže 50m se dalo proskákat :-). Jen Doctor si stěžoval, že dopadl každým kolem přímo do brázdy a měl toho plný ruce, brejle a skoro i kalhoty :-)). Poznámka pro moralisty: pochybuju, že brambory utrpěly nějaké škody......
Poslední chuťovka byla průjezd zaříznutým potůčkem. Tady se zasekl Tom a jeho Slon nás chvíli potrápil, než se uvolil vydrápat se na břeh :-)

Zde nás opustil totálně vyšťavený Oťásek a namířil si to po silnici směr kemp. My jsme zvolili pole podél silnice, na což bude asi dlouho vzpomínat Doctor. Přehlédl jednu cestu rozdělující dvě strniště a poslal Pegasa elegantním výskokem do luftu. Jela jsem v tu chvíli za ním a docela jsem ho obdivovala za tento kousek. Jak jsme se později dozvěděli, skok nebyl ani chtěný, ani plánovaný a ani kontrolovaný :-)). Naštěstí Doctor není žádný béčko a ustál tuto zkoušku s přehledem sobě vlastním :-)

Zbývajících 5km jsem se rozhodla zpestřit klukům o výjezd na Dědkovu horu. Bohužel jsme netrefili správnou cestu a dostali se k ní z druhé strany, tedy jsme jeli nahoru po cestě, kterou jsme vždy sjížděli. Byla to škoda, protože z druhé strany je výjezd mnohem zábavnější.

Už jsme byli téměř na sjezdovce, když nás zastavilo další troubení. V závěrečném sjezdu mezi balvany a kořeny si Doctor předním kolem vyvalil kámen, zarazil se o něj a přepadl přes řídítka. Výsledek: přelomené plexi a pochroumaná palubka.

Na těle naštěstí žádné škody nenastaly, takže jsme mohli zbývající 3km dorazit společně. Bohužel ani to se nepovedlo. Poslední jedoucí Robin upadl v kolejích a rozbil si zrcátko. Jelikož si ho však jezdec před ním nevšiml, zjistili jsme Robinovu absenci až pozdě a mysleli jsme, že na křižovatce špatně odbočil. Když jsme čekali již dost dlouho a nic, vydali jsme se tedy do kempu s tím, že Robin GPS má a blbej taky není, tak trefí :-). Trefil a byl naštván jak zákon káže. Oprávněně. Tohle byla naše hrubá chyba a nedbalost. Obrovské ponaučení pro příště....

Prasátko jsme si nakonec dali všichni společně a příjemným probírání této neuvěřitelně luxusní soboty jsme strávili celý zbývající večer.

V neděli jsme už v redukovaném počtu (Mates, Doctor, Tom, Hajný a já) vyrazili opět pojezdit zdejší luhy a háje. Tentokrát již v o poznání pomalejším tempu, přece jen jsme si včera užili dost a štěstí již mohlo být vybráno... :). O co pomaleji jsme jeli, o to techničtější úseky se dařilo nacházet. Spíš než po polích jsme se motali po lesích mimo cesty.

Po třech hodinách spojkování Tom uprostřed lesa prohásil, že už by mu vůbec nevadilo dojet do kempu po silnici. Na to Hajnej odtušil, že tady teda žádnou silnici nevidí :-))). Tom uznal, že má pravdu a přál si alespoň lesní cesty a né pořád jen natvrdo skrz les :-). Cesta mu byla dopřána. Tak asi 30 metrů. Poté končila v bažině a Hajnej s ní :-)). To nic na co kluci koukají, je Hajnýho Afa :-)).

Jako drsný ofrouďák ji tam nechal stát a vydal se na průzkum. Po chvilce se vyloupl na opačném konci bažiny a s potměšilým úsměvem na nás kýval, jako že JO. A od nás se sborově ozvalo Neeeeee :-)). Načež Doctor prohlásil, že Hajnýmu bezmezně věří, když říká že to půjde, tak to půjde. Tom mu odpověděl, že si je také naprosto jist, že to Hajný projede. Ovšem o sobě už tak přesvědčený není :-))). Lavina smíchu div nesrážela šišky ze stromů :-)).

"Nepodstatný rygolek", jak se o něm vyjádřil náš Guru, jsme překonali na šestadvacátý pokus :-))), zato stráň nad ním jsme všichni vyhoupli jako by nic :-).

Mezičku nahoře jsem si skočila a odbyla jsem si tak svůj první chtěný skok s Grayce. Asi se mi to zalíbí :-)).

Abych udělala klukům radost a odčinila své včerejší nepadání, poslala jsem Grayce k zemi hned 2x, pokaždé při nedošlápnutí. Takže kluci můžou klidně spát, padám taky :-))

Poté už jen za šipkou směrem k Zahradišti, sbalit se a vyrazit k domovům.

Co říci závěrem. Myslím, že jestli jste se prokousali až sem, je vám jasné, jak moc jsme si oba dny užili a jak báječná vyjížďka to byla. Nejen kvůli terénům, ale hlavně kvůli naprosto úžasné partě, která se takhle nečekaně utvořila :-). Nikdo nevybočoval, všichni jsme jeli na stejné vlně.

Takže díky Tráwovi za perfekní akci, protože on to všechno zpískal a on nás - byť nevědomky - vlastně dal dohromady.

Díky Matesovi, Doctorovi, Tomovi, Oťáskovi, Matýskovi, Robinovi, TTRku a Hajnýmu za to, že byli tak báječní a nezkazili žádnou legraci. A taky za to, že ač se Doctor, Mates a Tom nejdřív kroutili, jak na ně budeme čekat, protože v terénu začali jezdit teprve na jarním ATAVu, tak se nakonec ukázali jako zdatní ofrouďáci, kteří projedou, proskáčou a přejedou absolutně všechno :-). Klobouk dolů a palec nahoru, kluci. :-)

A v neposlední řadě díky Graycince. Je to miláček :-)

Kompletní fotky ke stáhnutí z edisku v normálním rozlišení naleznete
zde od Oťáska
zde od Doctora
zde ode mně
a zde pokračování ode mně